Výročí sametové revoluce se dá oslavit různě – zajděte se ještě podívat na vzpomínkové instalace
Nejsem zrovna demonstrační typ, a tak jsem zvolila jiný způsob, jak si uctít výročí revoluce, která je pro spoustu z nás ještě živá. V centru Brna najdete několik instalací, které se tohoto tématu týkají.
Největší dojem z mého toulání po městě byla jedna mladší slečna, která spolu s přítelem stála u tabulí týkajících se těch krvavějších událostí. S absolutní účastí-lítostí-smutkem-nechápavostí v hlase řekla: „Jak se tohle proboha mohlo všechno stát?“. A já s ní souhlasím.
Dole na Kobližné ulici najdete příběhy lidí, kteří se na Sametové revoluci podíleli, ale většinou nejsou tolik známí, i když by si to zasloužili
Zaujal mne výrok Dušana Skály „Jsem rád, že jsem zažil rok 1989, krátké období tohoto národa, kdy k sobě lidé byli zdvořilí, poslouchali se, byli tolerantní“. S optimismem sobě vlastním říkám, že my se k takové době zase dostaneme. Když se doopravdy podívám kolem sebe, jsme blíž než jindy.
Krátký popis příběhu Jany Soukupové „Přijeli pro mě a já jim zdrhla. Naskočila jsem do autobusu a zařvala: „Zavřete, honí mě estébáci!“ a řidič zavřel.“ ve mě vyvolal jasnou asociaci, že lidé byli, jsou a budou odvážní.
Nevěděla jsem, že v neděli 26.11.1989 se v Brně utvořil lidský řetěz z centra až k bohunické věznici, kdy lidé požadovali propuštění disidenta Petra Cibulky. A k překvapení všech se tam opravdu stalo.
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/matku-ze-seznamu-petr-cibulka-vyskrtl.A090630_1216576_brno_krc
Trochu výš, ale stále ve spodní části Kobližné najdete povídání o částech komunistické historie, z kterých většinu lidí zamrazí – političtí vězni, justiční vraždy, případ z Babic a další…
K Babicím se vrátím, dotýkají se mne osobně.
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADpad_Babice
Jeden z usmrcených kněží je z mojí rodiny. František Pařil je můj prastrýc (bratr mého pradědečka).Když o něm babička mluví, pamatuji si nejvíc toto: „Když jsme ho po „výsleších“ slyšeli mluvit, nemohli jsme poznat jeho hlas. Vytloukli mu zuby.“.
A tak k některým částem komunistické historie vím víc, než ostatní. Vím, kde byly tajně pochovány strýčkovy ostatky, protože je vyhledával můj tatínek detektorem kovu v hrobu mojí praprababičky. A mohu říct, že i když to může vypadat jen jako nějaká maškaráda 60 let po, tak i posmrtná pocta vůči těmto lidem aspoň umí zmírnit hořkost a smutek, i když jen maličko.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pa%C5%99il
Přidám pár fotografií z rodinného archivu. Na fotkách je mše sloužená za strýčka, také rozloučení na hřbitově a velká část jeho/mých příbuzných.
Co bude asi pro většinu lidí z různých důvodů aktuální téma jsou cizinci. K tomu je instalace až do 28.11. před Mahenovým divadlem. Je to několik panelů, na kterých jsou popsány životní osudy lidí, kteří jsou češi, ale někdo by je tak neoznačil. A potom v té maringotce můžete nakouknout do jejich života – v kukátku ve dveřích je video s jejich názorem, nebo příběhem.
Nevýhoda této instalace v maringotce je ta, že se mi z 10 videí podařilo „rozchodit“ asi jen 4. Videa by se měla spustit sama na nějakou fotobuňku, ale nefungovalo to dobře, takže ať jsem dělala, co jsem dělala „video se přehraje automaticky“ prostě nezabralo.
Další informace a ještě probíhající akce (v Brně do 20.11.) najdete i na
https://www.nezapomenme.cz/
Je to nostalgické, souhlasím. Ke všem těm odvážným lidem mám velkou úctu!
